Samostatnost

23. července 2010 v 8:38 | Nanni |  Rozladěnost
Počítám, že byste byli stejně nadšení jako já, kdybyste rovnou s vysvědčením měli naklusat do práce a hnít tam šest dní v týdnu od osmi ráno do pěti do večera. Ani já nebyla. Ovšem teď zjišťuju, že to vlastně bylo asi to nejlepší, co mě mohlo o mých prázdninách potkat.
Byt prázdný. Lednička taky, ale to se dalo napravit třeba v neděli ráno. Všude ticho. Nikdo nechodil dokola, nerovnal mi moje věci a usilovně mě při tom nebuzeroval. V práci jsem byla většinu doby sama (kromě kolegy). Nikdo tam nepřišel s tím, že tu mám děsný bordel, a proč mám rozházené tohle a proč mám tohle tady a proč si nedám tyhle věci sem a jaktože mám tyhle věci tak pomačknané a proč mi boty stojí pod stolem a proč je nebe modrý.
Měla jsem sladkou svobodu, okořeněnou chutí uklízet a starat se o domácnost, stejně jako kocoura jen pro sebe a nerušeným režimem čehokoli. Mohla jsem si ustlat na podlaze a rozházet špinavé oblečení po celém bytě. Udělat si jídlo a nádobí nechat neumyté. Nebo vyprat, pověsit prádlo, vyžehlit a umýt nádobí. Prostě cokoli... Měla opravdu chuť to všechno dělat, protože mě k tomu nikdo nenutil za použití citového a jiného vydírání.
Možná kdyby neonemocněl kocour, zůstalo by mi to déle. Byla jsem ráda, že mi babička pomohla vozit do na veterinu, ale... Doma bylo věčně něco jinak. Překopaný systém od základů. Příbory o centimetr jinde a podobné příhody.
Ovšem zastesklo se mi i po ní - jakmile se dostavila moje matka.
Bylo by zbytečné vypisovat, co všechno mi na tom vadí, protože by to znělo stejně jako můj popis toho, co mi chybělo ve dnech mé svobody. Já nejsem nevděčná - jsem ráda, že už nemusím uklízet, vařit, prát a všechny tyhle věci, které z principu nechci dělat; je to úleva přijít domů, dostat najíst, převléct se do čistého a jít odpočívat. Ale to, co bych ocenila vůbec nejvíc, je kdyby to všechno probíhalo potichu.
V rozčilení používám více kurzívy, než je jí zapotřebí; chtěla jsem vyjádřit neskutečně iritující situaci, do které mě má matka s takovou chutí pravidelně dostává.
Já nejsem extra hysterka (musím mít fakt důvod). Jsem docela klidný člověk a poslední dobou i většinu času šťastný. Jakmile mi však do zorného pole vkročí matka s tím svým ublíženým výrazem na obličeji, ještě ublíženějším tónem svého vyčítavého hlásku a začne na mě chrlit svou litanii o tom, jaká jsem nemožná bordelářka, začínají mi růst tesáky a drápy a nejradši bych vraždila...
Tolik jsem doufala, že si o prázdninách konečně srovnám nervy, odpočinu si, zregeneruju se... A teď tohle. Proč já?
Snad se to brzo všechno srovná k její spokojenosti a bude klid...
 


Komentáře

1 urtica urtica | Web | 23. července 2010 v 9:33 | Reagovat

Toto znám velice dobře. Stala jsem se pořádnou několik měsíců poté, co jsem se odstěhovala od rodičů. Kdyby tak tušili, že tou úplně nejlepší taktikou je mlčet a nechat svoje děti v tom bordelu hnít tak dlouho, až se sami rozhodnou, že se jim to nelíbí...

2 Nanni Nanni | Web | 23. července 2010 v 10:50 | Reagovat

[1]: Jo, přesně tak :). Ale moje matka to neumí... A protože já dobře vím, že to stejně nakonec uklidí ona, nemám vůbec zájem to dělat sama. Ona totiž jako nesnesitelnej bordel vnímá mnohem menší procento nepořádku než já, takže se naštve a uklidí to dřív, než mi to vůbec začne překážet...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

..........................................................................................................

Stylový design s osobním přístupem - Lostris.net
Objednejte si ještě dnes!

...............................................................................

Milovnice koček.Sarkasmus dělá můj den.Můj názor nebude vždycky stejný jako tvůj. SMIŘ SE S TÍM..Internet mě udržuje vzhůru.Ráda zpívám, když nikdo neposloucháIrsko je můj sladký domov.Hloupost by měla bolet.Miluju déšť.Je v pořádku být sama.Fandím Evropanům