Červenec 2010

Já nevím...

31. července 2010 v 20:45 | Nanni |  Přemýšlivost
Hahá, právě jsem si vyfotila svoje krásný mini autíčko :D. Dostali jsme ho na benzínce jako odměnu za nákup. Teda to, že jsme si ho vůbec mohli koupit, měla být ta odměna :D. Hrozně se mi líbí... Myslím, že jsem vybrala to nejlepší. Má otvíratelný dvířka a je natahovací, takže jezdí :D. Prostě boží... Vždycky jsem chtěla autíčko O:)).
Nějak poslední dobou bruslím po cizích blozích. Nikdy mě to moc nebralo - ráda píšu, ale číst už mě tolik nebaví. Některý jsou otřesný (podle mejch měřítek - děsivej design, jestli se tomu dá říkat design, a "růžovej", vypatlanej obsah), jiný dobrý a občas se najdou i takový, co mě fakt zaujmou. Byly zatím asi dva :D, ale nevzdávám hledání :).
Právě jsem se ke své spokojenosti celkem přesně trefila ohledně pocitů jedné nejmenované bytosti ohledně jejího setkání s jinou nejmenovanou bytostí :D. Láska je mocná metla... Pobláznění taky. Člověk pak těžko rozliší, co je co. Zimniční třas, který v žádné poloze nenajde chvíli klidu, a smysly vyostřené na maximum, jako kdybyste poslouchali děsně hlasitou hudbu (k těm dalším nemám přirovnání :D). Jo, jo... Kdy naposledy jsem to zažila...?
Zvláštní se dívat na (text v icq) někoho, kdo do toho právě spadl. Připadám si jak mrtvola. Nežijící troska, co se jen tak plouží a dívá se na ten barevnej svět venku, na druhý straně svý izolace. Ach...
Dneska zas po skypu volal Vlad (matce) a na chvíli mě zamrazilo. Pak jsem se na něj zase naštvala a odmítala se ke skypu přiblížit. Nakonec vyšlo najevo, že to volala teta, která se u nich stavila na cestě domů. Prima. Neřeším.
Na druhou stranu volal strejda s Afghánistánu, po šíleně mizerným signálu, takže se to trochu vykompenzovalo :). Ukázaly jsme mu Nabulia (košišánek byl vychválen), popovídali si o současný situaci na obou stranách a popřáli si všechno nej... :). Prostě prima. Ráda jsem zase viděla ten jeho přeslazenej kukuč a odzbrojující úsměv :D. Kamillka se usmívá stejně :)).
Musím se zas začíst do povznášející literatury, protože cítím, že mi hrozí duchovní úpadek :D. Sbohem, miláčkové...

Zůůzová

31. července 2010 v 9:17 | Nanni |  Spokojenost
Jako malá holka jsem nosila růžový trička, růžový podběráky a dokonce jsem si na růžovo nechala vymalovat i pokoj. Jako pubertální živel jsem ji naopak nesnášela - brala jsem si na sebe goth, punk a depeš hadry, samou černou, patlala jsem se tmavejma stínama. Teď jsem v mnoha ohledech téměř dospěla (je to relativní, ale na devatnáctku opravdu nejsem zrovna zaostalá) a zjišťuju, že se k růžové začínám vracet.
Nebojte, nestane se ze mě přes noc Barbie :D. Jen jsem si uvědomila, že na té barvě vlastně je špatné jen to, co si o tom myslíme. A mně růžová ohromně sluší - tak proč ji nenosit?
Teď si jdu nakoupit horu růžovejch kalhotek za dvacku :D, a až se vrátím, dopíšu to...

Paráda :D. Nakoupila jsem si osm kalhotek, sice jen svoje v růžové, ale zato spoustu dalších pěkných barviček :)). Jůůů :D.
Tak jo, tím jsem asi dnešní téma vyčerpala :D. Asi si udělám další zůůzový lay :D.

Ilelebet

29. července 2010 v 11:03 | Nanni |  Nadšení
Výborně, tak se mi zase podařilo se dostat zpátky na dosaženou duchovní úroveň :D.
Kniha Miluj svůj život je ještě lepší než Tajemství, protože popisuje i důvody proč jste tam, kde jste nikdy být nechtěli, proč se vám nedaří, proč jste pořád sami, proč se topíte v dluzích, proč jste nemocní atd. Je to perfektní. Jsou tam i ty terapie, které autorka využívá k léčbě svých zákazníků-pacientů. Je to prostě osvobozující: Život je snadný, peníze se na vás sypou na každém rohu, všichni vás zbožňují, jste dokonale fit a děláte přesně jen to, co dělat chcete. Neláká vás ta představa?
Vždycky jsem věděla, že chci žít šťastně. Jen to bylo tak nějak zablokováno vlivem okolí. Už jsem se přiměla odpustit všem, co mi kdy napovídali a provedli, protože na tom byli kdysi stejně jako tehdy já. Zaslouží si spíš slitování a pomoc, než výčitky.
Ty negace původních myšlenek jsou ohromně užitečné. Na radu autorky knihy jsem si opravdu sepsala to, co mi kdy kdo navykládal a čím mi kdy zkazil život. Bylo to dost otřesný, vzedmula se ve mně vlna vzteku a lítosti. Ale pak jsem to prostě obrátila. V knize jsou příklady, na který jsem dosud nepřišla - a zjistila jsem, že i to mě trápilo.
Typu:
Nikdo mě nevidí a neslyší, všimnou si mě jako poslední, nepočítají se mnou, neváží si mě.
Nikdy nemáme dost, peníze nerostou na stromech, bez práce nejsou koláče, bohatí kradou.
Manželství vždycky ztroskotá, vztahy jsou plné hádek a násilí, všichni se pomlouvají, nenávidí, závidí si, dělají si naschvály, ponížují se.
Nikdy ze mě nic nebude, nic neumím, nedokážu to, jsem ošklivá a zkažená, nikdy se nebudu nikomu líbit.
Proč myslíte, že tak pěkná holka jako já (to říkám z čistého uznání vlastní osoby - ačkoli proč se za to omlouvat? :D) je ještě furt sama? Proč myslíte, že furt nemám to, co chci? Proč nemám moc přátel (a ti, co mám, mají podobné problémy, takže si rozumíme), proč se neoblékám tak, jak se mi to líbí, proč každý víkend nejezdím na výlet, proč nežiju v domě, jaký si přeju, proč mě furt něco bolí a neustále marodím, proč nevymetám všechny dostupné plesy, proč nemám tanečního partnera, proč nemám ani ty taneční boty, proč, proč, proč... To je všechno tím, že věřím tomu, že si to nezasloužím, že toho nejsem schopná...
Není to pravda. Je to pravda jen proto, že tomu věřím. Jakmile uvěřím opaku, bude pravdou opak. Je to dokonale jednoduchý. A rozhodně pravdivý - pamatujete na ty moje krásný depeš boty na podpatečku? Uvěřila jsem tomu, že už jsou moje (bylo to takový uvěřitelný, stály tisícovku, to jsme si za kožený boty ještě dovolit mohli, chápete), měla jsem je na nohou, když jsem usínala, mluvila jsem o nich jako o "mých botách" a co se stalo? Byly v obchodě dvoje, jedny v mojí velikosti a ještě k tomu slevněné! :D Prostě nádhera!
Vždyť i na pokračovačky v tanečních jsem šla jen z boží vůle :D... Nějak se na to prostě prachy našly :). A tak se to dá udělat se vším...
Teď vím, že můj taneční partner bude jednoduše perfektní, protože si ho zasloužím a věřím, že v pravý čas se udýchaně dostaví :D.
Fajn, tak si to přeberte... :)

Damage

28. července 2010 v 14:03 | Nanni |  Melancholie
Tak jsem se konečně dočkala svého filmu... Viděla jsem Posedlost (1992, s Jeremym Ironsem - jak jinak). A můžu vám říct, že to bylo hustý. Prostě... hustý.
Nemůžu to popsat... Jednoduše... jestli si chcete pustit drama (podle mě docela psycho), u kterýho si možná pobrečíte a nechá ve vás stopy, dejte se do tohohle... Tady je drobný článek na ČSFD.
Jinak k tomu asi nemám co říct... Byl by porod vymačkat ze sebe pocity, pro který nejsou slova. Pusťte si film - pochopíte. Teda... není to přehnaně hluboký, ani světový, ale... prostě tak :).

Hello miss Anna!

27. července 2010 v 19:52 | Nanni |  Znechucení
Tak jo... Dneska jsem zase selhala. A normálně na férovku jsem si i pobulela, jak malý děcko.
Včera jsem četla v tý zajímavý knížečce o nemocech to, že bolesti kyčlí jsou ze strachu z velkých kroků do budoucna a bolesti kříže ze strachu z finanční nejistoty. A jsme doma. Záda mě bolí už dlouho a příšerně, kyčel ještě mnohem dýl, s přestávkama. Každopádně jsem na tom bledě.
Zjistila jsem, že potřebuju pomoc. Že nejsem tak silná, jak jsem doufala. Jsem silná ve svým smutku a strádání, to zvládám dobře, ale jakmile mám být šťastná, potřebuju aby za tou mojí sílou stál někdo ještě silnější, kdo by mě podepřel, až bych se zlomila, a kdo by mi i v průběhu dodával ten sladký pocit jistoty a bezpečí...
Někdo takovej tu existuje pro každýho - jenže málokdy ho dokážu cítit, vnímat tu ochrannou ruku nad sebou. Když najednou zmizí, jsem jak novorozená želvička; nevím, co dělat.
Tak nějak jsem zkoumala, jak dlouho trvalo těm lidem v Tajemství, než se jejich sny splnily... A já prostě nedokážu v momentálních podmínkách přežít dobu, která by se počítala na měsíce až roky. Ono by se to mělo zlepšovat postupně, jenže já už za týden dva začínám pochybovat a zoufat si...
Normálka... Nikdy se z toho nevyhrabu, mám to nadosmrti - jen jsem se měla tu čest podívat na to, jak to jiní můžou změnit, aby mi to bylo pořádně líto...

Tiplice

25. července 2010 v 23:04 | Nanni |  Rozčilení
Opět jsem se pohádala s matkou. Je zajímavé, jak si občas dokáže stát na názorech, které se jí pokouším vyvrátit. Zvlášť kdyby snad přiznáním, že je to jinak, než jak řekla, nevypadala tak dokonale jako obvykle. Nerd...
Už vím, proč jsem tak zničená, proč se mi vrací psychická nevyrovnanost a proč jsem tak děsně nakvašená (přednostně na matku, ale to já i normálně). Rozhodně to bude i těmi hormony, protože mě zase začíná všechno bolet, ale hlavní příčinou bude to, že se pořád ještě nic neděje. A nejen ve smyslu plnění přání... Prostě se neděje vůbec nic a netušili byste, jak šíleně mě to frustruje. Už dřív se mi stávalo, že jsem byla taková v těch dlouhých obdobích sucha mezi občasným zapršením. Já bych prostě ráda nějakou akci, novinky, hezké události, překvapení, zábavu..! Proč furt musím dřepět doma nebo v práci a kousat se nudou?!
Měla bych se asi soustředit na nějakou zábavu. Vyrazit někam, i když mám jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou. To se vsákne. Duševní zdraví je přednější. Zajdu si třeba na dýzu. Zatančím si (děsný paskvily), dám si do nosu něco alkoholickýho (levnýho), sbalím pár chlápků (slizkejch) a bude mi líp (pod proudem studený vody na záchodcích).
Bože, proč mi to zní tak nechutně... To asi vážně není pro mě. Jenže co je pro mě?? Je vůbec možný, abych sehnala to, co je pro mě? Evidentně mi nezbude, než se z těchhle sraček vyhrabat, nebo v nich jednoho krásného dne naprosto uvíznu a pak mi můžete rezervovat lůžko v Bohnicích, protože mě nic jinýho nebude čekat.
Chci na ples. Na bál... V krásnejch večerních šatech, s nádherným účesem a skvělým tanečníkem po boku. Všichni se po mně otočí, až budu procházet kolem... "Kdo je ta úžasná dáma?" budou se ptát. Chci výlet na lodích. Na překrásné sněhobílé jachtě s člověkem, kterého mám (/budu mít :D) ráda... Chci se naučit jezdit na koni. Po olezlých úbočích Irska, zablácená od hlavy k patě, promočená věčným deštěm a naprosto šťastná...
Není to nádhera? Nechtěli byste taky? Jak může někoho opravdu bavit nacházet se ve společnosti oplzlých hnusáků, předraženého chlastu a v mraku smradlavého kouře, bez kapky opravdového veselí? Nepochopím...
Jo, to je ono... Právě jsem pochopila další kousek svého života: zábavu a koníčky. Čtení a psaní jsou sice fajn, ale být celé dny jen zavřená doma je skličující. Chci být zavřená doma, jen když bude venku velká bouřka, tma a blesky, a v obýváku bude v krbu hořet oheň; kdy bude na podlaze rozprostřený huňatý koberec, u něj dvě sklenky červeného a hned vedle mě můj milovaný... :).
Jo. Tohle chci. Jdu na tom zapracovat :D.

Únava a hormony

24. července 2010 v 9:17 | Nanni |  Přemýšlivost
...aneb Jak vám fyzický stav může hravě narušit ten psychický.
Nanynka má prostě problém vyvarovat se depky. Přičemž se jí to dlouho dařilo téměř bez námahy.
Předevčírem mě to dobře chytlo. Dívala jsem se s mamkou večer na seriál (a možná tomu přispěl), smála se a byla celkem v pohodě. Pak když matka odešla, začalo mi být smutno. Tak jako prázdno, cítila jsem se hrozně osamělá. Tak jsem si nalila sklenku vína a dál se dívala, ignorujíc spánkový deficit a ranní pracovní povinnost. Chvilku jsem si pobrečela, politovala bolestivou díru v srdíčku, trochu se vzpamatovala a šla spát.
To byly moje nejhorší pocity za poslední měsíc. Asi si dovedete představit, že jsem z toho nebyla nadšená - tolik úsilí a pak mě to stejně zase skolí.
Včera to bylo mnohem lepší, ale taky jsem se cítila divně. I teď se vlastně cítím divně. A nejhorší na tom je, že nevím proč. Únava a hormony jsou sice dobrý příčiny, ale mám dojem, že to jsou spíš jen umocňovače, co tě stáhnou ke dnu právě za ten kousek, kterej se už sám začíná potápět. Blbý je, že netuším, kterej to je.
A ještě mi zase zachutnalo kouření (*stud*)... To je tragický.
Vlastně je mi to asi jasné - ale je v širším, velmi známém měřítku: chlapi a nedostatek lásky. Jen nevím proč tak najednou. Myslela jsem, že jsem se toho už zbavila. Možná to bude tím, že to všechno jde tak pomalu... Zase jsem měla takový ty tendence si říkat, že to stejně nikdy nedokážu a proč to trvá tak dlouho apod... A teď je těžký se toho zase zbavit.
Zavoněl mi pod nosem sladký vánek a zase uletěl - to je přesně ten nejjednodušší způsob, jak někoho zlomit. Achjo. To zas bude práce dostat se zpátky na ten stupínek, odkáď můžu mít nadhled...

Samostatnost

23. července 2010 v 8:38 | Nanni |  Rozladěnost
Počítám, že byste byli stejně nadšení jako já, kdybyste rovnou s vysvědčením měli naklusat do práce a hnít tam šest dní v týdnu od osmi ráno do pěti do večera. Ani já nebyla. Ovšem teď zjišťuju, že to vlastně bylo asi to nejlepší, co mě mohlo o mých prázdninách potkat.
Byt prázdný. Lednička taky, ale to se dalo napravit třeba v neděli ráno. Všude ticho. Nikdo nechodil dokola, nerovnal mi moje věci a usilovně mě při tom nebuzeroval. V práci jsem byla většinu doby sama (kromě kolegy). Nikdo tam nepřišel s tím, že tu mám děsný bordel, a proč mám rozházené tohle a proč mám tohle tady a proč si nedám tyhle věci sem a jaktože mám tyhle věci tak pomačknané a proč mi boty stojí pod stolem a proč je nebe modrý.
Měla jsem sladkou svobodu, okořeněnou chutí uklízet a starat se o domácnost, stejně jako kocoura jen pro sebe a nerušeným režimem čehokoli. Mohla jsem si ustlat na podlaze a rozházet špinavé oblečení po celém bytě. Udělat si jídlo a nádobí nechat neumyté. Nebo vyprat, pověsit prádlo, vyžehlit a umýt nádobí. Prostě cokoli... Měla opravdu chuť to všechno dělat, protože mě k tomu nikdo nenutil za použití citového a jiného vydírání.
Možná kdyby neonemocněl kocour, zůstalo by mi to déle. Byla jsem ráda, že mi babička pomohla vozit do na veterinu, ale... Doma bylo věčně něco jinak. Překopaný systém od základů. Příbory o centimetr jinde a podobné příhody.
Ovšem zastesklo se mi i po ní - jakmile se dostavila moje matka.
Bylo by zbytečné vypisovat, co všechno mi na tom vadí, protože by to znělo stejně jako můj popis toho, co mi chybělo ve dnech mé svobody. Já nejsem nevděčná - jsem ráda, že už nemusím uklízet, vařit, prát a všechny tyhle věci, které z principu nechci dělat; je to úleva přijít domů, dostat najíst, převléct se do čistého a jít odpočívat. Ale to, co bych ocenila vůbec nejvíc, je kdyby to všechno probíhalo potichu.
V rozčilení používám více kurzívy, než je jí zapotřebí; chtěla jsem vyjádřit neskutečně iritující situaci, do které mě má matka s takovou chutí pravidelně dostává.
Já nejsem extra hysterka (musím mít fakt důvod). Jsem docela klidný člověk a poslední dobou i většinu času šťastný. Jakmile mi však do zorného pole vkročí matka s tím svým ublíženým výrazem na obličeji, ještě ublíženějším tónem svého vyčítavého hlásku a začne na mě chrlit svou litanii o tom, jaká jsem nemožná bordelářka, začínají mi růst tesáky a drápy a nejradši bych vraždila...
Tolik jsem doufala, že si o prázdninách konečně srovnám nervy, odpočinu si, zregeneruju se... A teď tohle. Proč já?
Snad se to brzo všechno srovná k její spokojenosti a bude klid...

Radioaktivní

21. července 2010 v 22:51 | Nanni |  Nadšení
No, jak vidíte, další design jsem vzala z trochu jiného konce... :) Ale kupodivu se mi líbí. Trval mi asi pět minut, z toho nejhorší práce byla s tím podělaným perem (jak to ksakru někdo dokáže tak dobře ovládat? Vždyť je to zhola nemožný!). Flákla jsem tam dva tvary, pohrála si s barvičkami a udělala dva sloupce na text. Až potom jsem trochu dodělala to záhlaví, aby to nevypadalo tak opuštěně, ale to je celý... Jak dycky říkám: nejlepší je práce, která se ti pod rukama objeví zničehonic. Tu totiž nemáš čas zkazit...
Nanynka dostala chuť vykašlat se na Lostris (koneckonců, na takovým blogu to zní moc vznešeně :D). Nějak jsem si dneska připadala nechutně sexy (už vidím, jak koulíte očima :D) a jsem ten typ, co se často a rád chová jako malej fracek (chtěla jsem říct holčička, ale to by mě zase někteří mohli nařknout ze závislosti na jisté ruské literatuře :D), k čemuž Nanni perfektně sedí. Vybrala jsem si dobrou přezdívku. Cítím se s ní fajn :). Ani příliš vznešeně, ani moc úchylně, debilně či nesmyslně. Přemýšlela jsem i o Nanette, ale to je nechutně blízký Anetě a těch znám několik, takže ne, díky...
Tenhle des ve mě evokoval novou chuť psát :). Dneska jsem se zase okradla o spánek tím, že jsem pracovala na něm a na jedné zakázce... V práci totiž nemám příslušenství a doma zase čas. Je to opruz, sedět tam osm hodin ve stejný poloze u pořád stejně debilního noťasu a obsluhovat stále stejný divný zákazníky. Na druhou stranu... ten hezkej mladík, co mi nechal sedmdesát korun jako dýško, nebyl tak špatnej... :D Jen škoda, že jich nechodí víc.

Kdo chvíli močil...

20. července 2010 v 22:50 | Nanni |  Srdeční záležitost
...již močí opodál.
Toho si nevšímejte, jen v poslední době příliš sleduju Cimrmana :).
Dneska jsme tu měli chlápka přes geopatogenní zóny. Takže už vím, proč se matce zhoršuje zdraví a mě tak děsně bolí záda a nohy. Já si přesunula postel a je to lepší, ale matka nemá prakticky kam utéct... Zato já našla na posteli boží plíseň, pravděpodobně následek sousedící koupelny a příšerně udělanejch stěn.
Došly jsme konečně k jednotnému názoru: Musíme co nejrychlejc vypadnout z toho plesnivýho studenýho baráku.
Vzpomněla jsem si, že jak jsem tehdá marodila tři tejdny, měla jsem postel právě v tom nejhorším místě, tam, kde teď mám komp (neusmívejte se :). Furt tam chodí spát kocour (já věděla, proč mám ráda kočky - jsou prostě nadpřirozený :D). A když mi spal u nohou, bylo to právě kvůli tý zóně - pomáhal mi.
Jsou ještě možnosti, jak to řešit bez stěhování, ale u profesionála je to za osm táců. Chudák pán byl tak hodný, že nám prozradil knížky s návodem, jak se ty věcičky dělají :). Ráda bych mu taky nějak píchla, ale momentálně sama potřebuju, aby mě někdo vytáhnul z bahna. Zašla bych si i k léčiteli, aby mi ta záda trochu nastartoval, jenže to taky chce prachy. Budu to teda muset přežít sama...
Ale na každým kroku potkávám lidi, který se se mnou neodmítaj bavit, každý se na mě usmívá (ten prodavač zdola si mě najednou všiml a zdraví mě při každý příležitosti :D) a objevuje se kolem mě spousta situací a příležitostí, který mi pomáhaj... Je to úžasný. Možná i předtím se objevovaly, ale já je neviděla (zaslepená sebelítost :D). Jako by se opravdu celý můj svět staral o to, abych se měla co nejlíp :).
A uvědomuju si, že tohle je právě klíč k tomu, abych k tomu pomohla ostatním - ukázat jim, jak je mi dobře, jak nehorádně šťastná jsem, i když zatím nemám dokonalý život bez starostí (kdybych vám měla povyprávět...). Ukázat, že to jde, jen to chce trochu snahy... Doufám, že se k tomu všichni brzo dostanou :). Tím teda chci vzkázat hlavně mým dvěma častým konverzátorům po icq, že bych jim hrozně ráda pomohla k pocitu, kterej plní mě samotnou :). Jen musí chtít...
Jak jsem zjistila, někteří nesledují můj blog tak důkladně, aby věděli, o čem to mluvím. Mojí hlavní hnací silou byl příjemný dokument Tajemství (The Secret). Dá se sehnat na uloz.to ;). Četla jsem k tomu i knihy, různé filozofické záležitosti, nebo prostě jen nadšené povídání (doporučené knihy najdete na mém minulém blogu - RO, hledejte v menu). Povím vám, že mi to dalo sakra zabrat, opravdu se ze mě nestal přes noc osvícenec :D. Ale dobrala jsem se k tomu... Zvládla jsem to. Dokázala jsem to :)! A děkuju všem, co mi k tomu pomohli ♥.
No, tak srdceryvný příspěvek je snad u konce, protože bych se ráda vyspala na zítřek do práce :D. Tam si beru to krásné dývko s limitovanou edicí rozšířeného Pána prstenů (půjčené od Hevera ♥), protože jedině tam teď mám možnost si pustit něco z mechaniky :D. A děsně se na to těším... :).
Btw, jestli jste náhodou poslouchali něco jako Český rozhlas 1 (?), možná jste zaslechli interview s Tlustým - a já říkám, že je to týpan. Já jsem Klausovec a hrdě se k tomu hlásím, to především, ale taky mě zaujalo, co říkal. Taky občas umím předpovídat a rovněž se jedná o katastrofy - a plně s tím tentokrát souhlasím. Podle jeho slov, Bůh nechť ochraňuje tuhle zem, jestliže vláda bude i nadále v rukou lidí, kteří nemají ponětí, co s ní...

Vzkaz

19. července 2010 v 11:11 | Nanni |  Přemýšlivost
Tak tohle jsem teď vyhrabala z kontejnéru svých starých blogových štěků :D... Je to vlastně hezky a výstižně napsané, ale přesto při čtení pořád nemůžu uvěřit, jak hrozně cynická a depresívní jsem byla :D... Je to jako zlý sen, ze kterého se mi podařilo probudit a usmát se na ráj, ve kterém jsem ty noční můry snila...
Btw, je to "vzkaz" Radboři Srabovcovi, možná už jste to četli (bylo to na starém a ještě pořád funkčním blogu :).
Sorry, ale pro tebe představení skončilo. Tvoje divadlo zavřeli, a pak vypálili do základů. A někdo ti ukradl kufřík s doklady a všemi penězi, co jsi měl. Nezbývá ti než si sednout v ošoupaném obleku před ruiny toho, co mohlo být tvým štěstím, koukat na ty pány, k nimž jsi dřív taky patřil, a na jejich prosperující životní hry, chroupat nahnilé jablko z kontejneru a truchlit nad svým zničeným světem. To je jediné, čeho jsi dosáhl tím, že ses bál do příležitosti, jenž ti spadla do klína, investovat srdce.
"Srdcí" můžeš mít, kolik chceš, ale že se ti pod nosem objeví šance mít něco, pro co bys mohl žít, to se často nestává. Jestli věříš tomu, že životní láska má vždycky přesně tu podobu, která se ti hodí do sbírky, jsi naivní a zároveň i pěkný pokrytec. Jestliže jsi v lásku věřit přestal, jsi ten nejsmutnější člověk, kterého jsem kdy potkala…

Milenec

16. července 2010 v 9:22 | Nanni |  Rozladěnost
Tak to by bylo. Publikováno mám už nějakou chvilku, ale že by se k tomu nějaký srab vyjádřil...? No nic, takže vám sem dávám odkaz a očekávám, že tam bude spousta komentářů k věci :). Ne že bych si tak hrozně cenila názorů jiných (obvykle nechápajích) lidí, ale každý moje literární dílo je kus mě samotné a to vážně nepobere každý...
Tak to zkuste :). Jsou tam ještě další díly, pokud je najdete... Enjoy.

Zasněžení

15. července 2010 v 12:02 | Nanni |  Spokojenost
Proč já se vlastně patlala s těmi rubrikami ohledně špatné nálady? :D Vždyť jsem se rozhodla, že budu jenom v pohodě :)).
Dnes ráno jsem pocítila vůni čerstvých koblih, jakej jsem měla hlad :D. Nakonec jsem si je nekoupila, protože bylo v pekárně narváno a já uviděla něco jinýho :D... Vzala jsem si česnekový Bake Rolls, ty mi děsně chutnaj :). Připomněly mi taky můj Neočekávaný Česnek na LiveJournalu, ale ten se samozřejmě nemůže rovnat mému Všezahrnujícímu Zelí tady :D. Kvůli němu jsem opustila i svoji Splašenou Cibuli...
Nevím, proč se mi tak děsně zalíbila zelenina v názvech mejch blogů :D. Dřív jsem taky měla docela originální jména, ale byly celkem normální... Black notes alias Moriquenta (v Quenyi), Men at Arms, Octaviano, Marascaud, pak i názvy stránek jako Bran, Elfanea, Corvino, Bellagio a teď Lostris... Asi mě přestaly bavit hezký a elegantní názvy :D. Nebo mi spíš došly... Momentálně nic tak extra nečtu, nejsem ponořená do nějakých věcí obsahujících použitelný názvy, takže se uchyluju k tomu, co znám :D.
Kromě toho, mně taky žádnej blog nevydrží věčně... :) Na novým budu pravděpodobně mít zase nějakou unikátní zeleninu, nebo možná přejdu na ovoce :D.
Doupravila jsem design i menu. Chtěla jsem něco napsat "o autorce", ale pak mě to přešlo. Iritujou mě ty třináctiletý holčičky, co si na blog vystaví málem i pin ke kreditce svý mámy. Tohle vážně není pro mě. Ne že bych se chtěla schovávat, už jsem pákrát dala svoji hlavu na špalek, ale je to nebezpečný a taky to pak nepůsobí tak dobře, když člověk ví, jak vypadá ten, co ten blog píše :D. Když je dobrej text, dobrý designy apod., mám dojem, že ten týpek musí být hezký/hezká a hrozně milý/milá :D; fotka a případně osobní konfrontace často může ukázat opak :).
Stačí mi Fejsbůk a ty jejich vlezlý funkce. Já tam mám třídu, rodinu, pár přátel a jednoho čtenáře :D. To mi bohatě stačí. Okukovat mě můžou lidi na ulici, ale na netu je to blbý. Kromě toho nejsem tak úplně fotogenická :P, takže ve skutečnosti vypadám o něco líp.
Tyjo, to už jsem se rozepsala málem na "téma týdne"... Bóžíčku. Ale to by vypadalo jinak. To by mě příznivci veřejně popravili :D. Jako ne, není to tak špatná věc - jak říkám, pro přátele a známý - ale když má někdo miliardu přátel, z nichž zná jen asi dvacet lidí natolik dobře, aby si moh bejt jistej, že nezneužijou informací a fotek, který tam publikuje... to je podle mě padlý na palici.
Teďka jsem si našla hafo obrázků přírody a zvizátek :). Hrozně se mi líbí žabičky, hlavně ty zelený s ťapkama na prstech a velkýma zračiskama a taky ty děsně jedovatý modrý :D. Budu z nich dělat laye. V různejch stylech - udělám si z toho takovou prezentaci "jak také může vypadat váš web" (když si za něj pořádně zacvakáte :D)...
Tak jo, mám pauzu, jdu zamknout...:)

Krusta

14. července 2010 v 11:21 | Nanni |  Přemýšlivost
Já nevím, mně ten design připadá děsně holý... Určitě to bude chtít přepážku mezi menu a textem, ale tady holt jaksi nemám v čem to udělat... A menu se taky doplní; předtím mě nenapadlo, co bych tam dala, ale přidám ještě údaje, založení blogu apod. A místo textovejch odkazů na jiný stránky dám buttony, aby to trochu vypadalo. Ta ocelová modř je nádherná, ale chce to ještě trochu doplnit barevnějším a členitějším obsahem...
Jak jsem paní tahala z regálu ty slipy se sloníkem, normálně jsem se řízla o ten regál (sklo). Prostě jsem se praštila, společensky si postěžovala a pokračovala v práci, protože to prostě jen zabolelo. A pak u stolu koukám, proč mám ksakru ruku od krve? Jsem na to civěla a nemohla to pochopit :D; nic mě už totiž nebolelo. Nejdřív jsem zapřemejšlela, že bych se řízla o obal těch trenclí, ale ten byl celkem neškodnej. Nakonec jsem si teda vzpomněla na ten regál... Namazala jsem to matčiným olejíčkem a pár minut skučela, protože to pálilo jako čert :D... Zajímavý. Toho regálu jsem si totiž skoro nevšimla, ani jsem nevěděla, jak jsem do něj vrazila...
No jo, takže už se tu zase nudím :D... Asi půjdu mrkat na nějaký vobrázky... A vám se můžu taky nějaký dát :). Jednu moc zajímavou věcičku, do které byste neřekli, že dělá, co dělá :D...


Snížený podvazek

14. července 2010 v 9:38 | Nanni |  Spokojenost
Tak jsem si zase pěkně prošla tu dlouhou cestičku z veteriny až do práce, ale narozdíl od pondělka nebylo tak děsivé vedro, takže se to dalo snést. Dokonce jsem přišla jen o hodinu a čtvrt později :D. Nezapomněla jsem vytáhnout ceduli ani rozsvítit, ovšem včera jsem zase nevypnula větrák... Nevím proč, pamatuju se, že jsem s ním něco prováděla těsně před tím, než jsem nestíhajíc vyběhla na bus. Asi nějaký rarášek :D... Aspoň se mi to tu větralo i celou noc :).
Teď mě čeká dobrá snídaně a pak spousta hodin nezáživného čekání na zákazníky. Včera jsem ten čásek strávila velmi příjemně (viz předchozí článek :D), tak si něco najdu i dneska :). Musím si zajít někam, kde mi ty obrázky vytisknou... Moje tiskárna totiž zarputile nechává pruh bez černé barvy, takže to ve výsledku vypadá dost otřesně... Pověsím si "domeček" nad postel k ostatním věcem a budu na něj zírat :D.
Dneska se možná budu extrémně vypisovat, protože mě zase chytla blogovací slina. To vždycky, když změním blog a děsně se mi to zalíbí :D. Pokud dneska nezapředeme pružnou konverzaci po některém z dostupných prostředků, rozhodně budu mít co dělat :).

Adare manor

13. července 2010 v 11:49 | Nanni |  Opojení
Našla jsem ho!
Našla jsem ten dům, o kterém jsem snila, ale pořád nevěděla, jak vypadá... :). A co se týče mý budoucí polohy, rozhodli za mě :D. Je v Irsku! Je to malinkatá vesnička, nikde nikdo, soukromí, krásná příroda a o kus vedle Limerick a Shannon :).
Geniální... Něco takovýho jsem si vždycky přála :). Máti to samozřejmě kvitovala doslova "ty tvý královský manýry", ale holt jsem už taková :D. Mně se zas zajídá moderna... Mám ráda starý domy, krásný domy, na kterých pracovala spousta umných rukou a vytvářela osobnost toho domu, zatímco čas psal jeho historii... Ne chladný geomertický kusy materiálu, který někdo naskládal na sebe a nazval to uměním. Nic proti, každému, co jeho je, ale já dávám přednost domu s duší :). Ačkoli je rozhodně příznivou okolností, pokud je ta duše přívětivá... :D
Úplně to cítím, stejně jako jsem objevila svůj mužský vzor :). Samotné fotky na mě dýchají tou úžasnou atmosférou, voňavou starým dřevem a čerstvým lakem, zaprášeným čalouněním, na kterých seděly dávno pochované zadky, které venku vídaly úplně jiný svět než já a pravděpodobně byly pokryty šaty z několik století uplynulé módy... :D Už se těším, až se tam budu procházet v lodičkách a moje podpatky budou díky podlaze klapat po celým domě :D... až si sednu do výklenku obrovského okna a budu pozorovat déšť bušící do skla... až se rozvalím na anglickém trávníčku v zahradě a nechám se pohladit několika vzácnými slunečními paprsky... až se zavrtám do obrovské postele s vyřezávanými nebesy a s bezpečně zbrusu novým povlečením :D...
Všimla jsem si, že zábradlí na hořejším balkoně čelní strany domu je vlastně nápis... Bohužel se mi podařilo přečíst jen druhou půlku, z té první nemám jedinou fotku, která by byla trochu čitelná... Co jsem přečetla, bylo "labor is that built it", čímž možná prapůvodní majitel (nejspíš anglánský imperialista a utlačovatel) myslel to, že ten barák se nepostavil sám... Koneckonců, mnozí chudí mohli mít ten dojem :). Sami si domy stavěli vlastnoručně a pořádně dlouho, boháči stačilo zaměstnat pořádnou kupu lidí a měl to za chvíli hotový :D.
Udělali z toho hotel... V prvním okamžiku jsem jim spílala za znesvěcení nádherný stavby, ale pak mi došlo, že by to možná nemuselo být na škodu. Je to opravené, renovované a předělané pokoje budou rozhodně útulnější než původní studené ložnice... Mám ráda stará sídla, ale některé věci jsou lepší v jiným stylu... Třeba miniaturní pokojíček s gigantickým brlohem uprostřed :D. Teploučké a příjemné :). Ložnice pro hosty může být velká a studená, aby se mi tam nekvartýrovali záměrně :D.
Ono by se to ale určitě dalo zařídit tak, aby i původní ložnice byla příjemná a útulná. Ovšem to by tam asi nějaká musela zůstat... Hm, takže jsme zpátky u svatokrádeže :D. Achjo...
Já s tím rozhodně neplánuju věci jako hotely, ubytovny nebo turistický střediska... Túristů a dalších takových mám tak akorát po krk a nechci, aby se mi ještě nějací toulali po mém pozemku a domě. Chci si žít doma jako v rodinném domě, s manželem, případnými dětmi a pravděpodobně nějakým služebnictvem (kdo by uklízel tak obrovskou stavbu s tolika možnostmi pro kreativní vyjádření pavouků?). Možná tam občas ubytuju kus rodiny, ale rozhodně ne nafurt (dokážete si představit takový opruz?). Prostě to bude striktně privátní... S největším potěšením to tam všechno vyblejskám a hodím na net :D, ale v žádným případě mi tam nepolezou cizí lidi.
Hm, to je krásný pocit... :) Teď se opravdu cítím, jako by byl už můj. Ani jsem se nemusela snažit, přišlo to samo. Jako kdybych našla něco, co mi dlouho patřilo a co mi někdo na čas zkonfiskoval... Jako bych tam už někdy byla...
Čímž je věc uzavřená :). Možná vás někdy vezmu se podívat dovnitř ;)... Ale moc na to nespoléhejte :P :D...

..........................................................................................................

Stylový design s osobním přístupem - Lostris.net
Objednejte si ještě dnes!

...............................................................................

Milovnice koček.Sarkasmus dělá můj den.Můj názor nebude vždycky stejný jako tvůj. SMIŘ SE S TÍM..Internet mě udržuje vzhůru.Ráda zpívám, když nikdo neposloucháIrsko je můj sladký domov.Hloupost by měla bolet.Miluju déšť.Je v pořádku být sama.Fandím Evropanům